Už po 45.té se letos konal největší a nejstarší folklorní festival zemí Evropské unie Europeade a už počtvrté na něm zněly bánovské písně a zářily bánovské kroje. Místo konání festivalu se každotočně mění, takže po úspěšných angažmá na Sardinii, v Lotyšsku a Dánsku letos odjeli bánovští Kohútci šířit slávu obce i slováckého folkloru do další zajímavé destinace, která se tentokrát stala hostitelskou zemí festivalu Europeade: rodný kraj Viléma Tella, ale hlavně domovina všech hodinářů, bankéřů a výrobců čokolády – Švýcarsko.

Kohútci odjeli v tradiční sestavě: taneční složka spolu s dvěma cimbálovými muzikami – lety osvědčeným „pražským“ Žandárem a domácím mládežnickým Strúčkem. Lety osvědčená byla i bánovsko-vlčnovská řidičská posádka Miroslav Hauerland a Karel Horák. Všichni vybaveni dobrou náladou i zcela novými červenými tričky s logem obce i souboru se nalodili a díky erudici řidičů dorazili do místa konání – malebného městečka Martigny v jednom z francouzsky mluvících kantonů dokonce dříve, než bylo nutno, netušíce, kolik překvapení je ve zdánlivě poklidné alpské zemi čeká. Prvním překvapením bylo poznání, že Švýcarsko je země nejen hodináři proslulá, ale také hodinářsky přesná. Vše ožívá úderem deváté hodiny ranní a dožadujete-li se čehokoliv dříve, máte prostě smůlu. Kohútci proto museli 2 hodiny čekat, než vypukne oficiální pracovní doba a budou přijati a uvítáni. Nakonec se dočkali a byli vysláni do místa, jež se mělo stát jejich dočasným domovem – od Martigny 27 kilometrů vzdálené vesničky Liddes. A tam přišlo první překvapení: ani největší souborové dobrodruhy by nenapadlo, že okusí slasti života v protiatomovém krytu. Ty jsou mimochodem ve Švýcarsku v každém městě i vesnici a málokterého cizince by bývalo napadlo, jak jsou frekventované a udržované ve stavu stálé pohotovosti. Stejně tak málokoho napadne, že Švýcarsko – ač je politicky i vojensky neutrální stát – má velice dobře vyzbrojenou a velmi akceschopnou armádu. Ta se nakonec stala nedílnou součástí festivalu, protože to byli právě švýcarští vojáci, kteří zajišťovali veškerý logistický servis a dočasně se z nich stali i číšníci. Kohútci tedy byli ubytováni v protiatomovém krytu, který byl krytem se vším všudy: v podzemí, bez oken, s patrovými pryčnami. Přestože museli někteří zpočátku zápasit s klaustrofibií, nakonec si zvykli – drobnou útěchu poskytoval fakt, že stejně atypickou „ložnicí“ nebyli obdařeni sami, podobně spali také členové německého a portugalského souboru. S nimi se Kohútci už první večer sbratřili, stejně jako se souborovými průvodci Alin a Raulem.

A hned první noc všichni dospěli k dalšímu nečekanému poznání: ač interiér krytu působí studeně, stroze a chladně, uvnitř není v noci zima, takže navzdory obavám nemusel nikdo spát v několika vrstvách svetrů a bund.
Neutěšený první dojem z noclehu na pryčnách a v krytu byl rozptýlen druhý den ráno při snídani. Už z její skladby bylo patrno, že Švýcaři nejsou jen bankéři a klenotnící, ale také zkušení farmáři. K snídani v Liddes bylo totiž každé ráno připraveno domácí mléko, smetana, máslo a džem. Švýcaři nadto nejsou pouze farmáři, ale i vinaři – existence rozsáhlých vinic na úbočích Alp s vrcholky pokrytými sněhovými čepicemi byla dalším překvapením, které málokdo čekal. Žádná velká překvapení naopak nenastala co do struktury a organizace festivalu Europeade. Velkolepé slavnostní zahájení i zakončení festivalu formou polky se všemi soubory, mohutný průvod několika tisícovek účastníků v krojích z celé Evropy, řada dílčích vystoupení, která měl každý soubor naplánována v ulicích měst a také společný evropský bál s výukou regionálních tanců. Staronový a důvěrně známý je i hlavní vůdčí duch festivalu a jeho letitý prezident Belgičan Bruno Peeters, který už Kohútky díky krojům a půvabům tanečnic rozezná mezi všemi a vždy se s Bánovjany nadšeně vítá, přičemž stihne tanečnicím při každém vystoupení posílat rozšafné vzdušné polibky.
Řada nových a velmi příjemných překvapení ale pro Kohútky nastala při výletech do okolí. Dechberoucí byl už ten první do Burg St. Pierre, místa, kde v roce 1800 působil coby hlavní konzul Napoleon spolu se 40ti tisíci vojáky. Všichni viděli starý vodní mlýn, muzeum skalniček a pak je čekala výprava do Mont St. Bernard. Oku lahodící byl průjezd dlouhým skleněným tunelem, z něhož bylo možno ze všech možných úhlů zkoumat okolní krajinu. Příkré svahy Alp s pasoucími se stádečky krav, horské bystřiny, stékající jako stříbrné stužky do údolí, v němž jako velké lesklé oko vodní nádrž a především rajská pastva pro oči všech skalničkářů, protože tolik rododendronů a azalek ve volné přírodě a ve všech možných barevných varietách lze vidět málokde. Do průsmyku svatého Bernarda se ale netěšili jen milovníci květeny, ale i milovníci psů a všichni byli zvědavi, zda uvidí na vlastní oči další z národních symbolů Švýcarska: bernardýna s pověstným soudkem rumu pod krkem.
V průsmyku svatého Bernarda (po němž se slavné plemeno jmenuje) ovšem není jen největší chovná stanice bernardýnů na světě, ale i klášter v neuvěřitelné výšce 2473 metrů, kostelík ze 17. století, muzeum a galerie jednoho z unikátních švýcarských sochařů, tvořících velmi působivé skulptury ze zbytků sekyrek, pluhů, rýčů, motyk a lopat – de facto z kovového odpadu – jež ovšem dokáže svařit, vytvarovat a pospojovat do ladných křivek a oblin soch tanečníků, tanečnic, milenců apod. Středobodem všeho jsou ale v průsmyku svatého Bernarda samozřejmě právě bernardýni – ne ovšem ve formě překrmených zpomalených dobráckých cvalíků, nýbrž coby svižní pastevečtí psi, zdatně pobíhající po nejužších horských serpentinách. Bernardýni v oblasti působí i jako „horští průvodci“ a za určitý poplatek si je můžete „najmout“ na hodinovou či půldenní vycházku po okolí. A onen pověstný soudek? Je to vlastně malá torna, v níž ovšem není rum, ale podobné vybavení jako v „krabičce poslední záchrany“ a nosí ji pouze bernardýni, vycvičení jako lavinoví psi. Na vycházku v doprovodu bernardýnů Kohútci vyjít nestihli, čekala je totiž výletní perla: cesta „k Bohu i slunci blíž“, pod vrchol 4807 metrů vysokého Mont Blancu. Vše začalo jízdou horským vláčkem na francouzskou stranu – do Chamonix, poté lanovkou do Aiguille du Midi, kde se všem za nádherného slunečného počasí otevřel unikátní pohled na zasněžený vrchol nejvyšší evropské hory. Poslední ze švýcarských překvapení zažili Kohútci na zpáteční cestě, při zastávce ve druhém největším švýcarském městě Ženevě. Tehdy pochopili, proč je Švýcarsko synonymem luxusu, bohatství a elegance, ale také čistoty, upravenosti, klidu a schopnosti koexistovat s přírodou. Ženeva je esencí všeho výši zmíněného – na straně jedné nablýskané sídlo všech možných významných světových organizací a institucí (WHO počínaje, Červeným křížem konče), hlavní centrála nejbohatších světových bank, výrobců hodinek a klenotů a centrum výroby delikátních pralinek a čokolád, na straně druhé čisté přírodní město na břehu největšího švýcarského i francouzského jezera, kde můžete jen tak ležet v trávě, popíjet švýcarské víno a ochutnávat při tom místní specialitu: sýr gryuére.
Výlet do Ženevy putování Kohútku po Švýcarsku uzavřel. Odvezli si řadu zážitků i vzpomínek na nejrůznější překvapení – ať už na ubytování v protiatomovém krytu, setkání s bernardýny, výlet pod Mont Blanc či setkání s elegancí Ženevy. Hlavní ale byla účast na 45. ročníku folklorního festivalu Europeade, protože díky Kohútku se mohli v další evropské zemi přesvědčit, že Českou republiku netvoří jenom Praha, a že Slovácko je kraj nádherných krojů, lidových písní a nezaměnitelných tanců, které se žádným jiným v Evropě nepodobají. Bylo to patrné jak z ovací přímo na festivalu, tak z jednotlivých vystoupení v ulicích švýcarských měst, při velkém evropském bále i při družebním setkání s občany a starostkou města Liddes. Všude, kam Kohútci zavítali, si teď budou pamatovat, že v jihovýchodním cípu České republiky leží Bánov, místo, kam může kdokoliv zavítat, protože má co nabídnout: zpěv, tanec, přírodní krásy, zajímavé obyvatele a především vlídné a srdečné přijetí.